Jak jsem po deseti letech nasedla na kolo

Tak dost holka, říkám si. Tloustnout znamená stárnout, tak to si nemůžeš dovolit. Žádné stárnutí nebude a škrtá se! Auto odešlo do věčných lovišť, budeš šlapat na kole.

Ono se to řekne, znáte to. Tedy někteří. Vídám hodně jedinců, kteří na jeden nádech vydechnou kopec, jen to mlaskne. A těm se hluboce kořím. Přestěhovali jsme se do rovinaté a placaté krajinky, která přímo vybízí ke šlapání. Nezaměňovat, prosím. Šlapání na kole. Tak si říkám: holka, jdeš do toho, sbohem špekům!

Bicykl pokorně stál celé dva roky, kamarádka mi ho vrátila s rezavým řetězem a galusky pochopitelně vypustily ze zoufalství duši. Mé kolo stálo celé dva tisíce korun a kdysi se pořídilo pro dcery, které jezdily tak dlouho, až jejich jízda přešla pozvolna v běhání za kluky.

Tuhle etapu už mám za sebou, budu se tedy věnovat jízdě. Při pokusu o nahuštění kol jsem neuspěla. Z hustilky cosi vyskočilo a kamsi zaběhlo a už jsem to nikdy nenašla. Ovšem způsobilo to ztrátu funkčnosti tohoto důmyslného pístu a kola bicyklu byla smutně scvrklá dál. Po menším škemrání vypomohl laskavý soused. Nahustil a řetěz dokonce promazal. Byla jsem ráda, měla jsem doma jen kachní sádlo. Bála jsem se totiž, že by za vrzajícím strojem běhali vzteklí psi a rozštěkala bych tak celou vesnici střediskovou.

V marketu jsem zakoupila funkční cyklistické oblečení. Fantastickou metalízovou helmici, vypadám v ní skvostně. Možná by stálo za to uvažovat o epizodní roličce nějakého sci-fi filmu. Myslím, že bych skvěle zapadla mezi humanoidy typu Klingon. Černá bunda s růžovými obrazci je sice funkční, ale nízká venkovní teplota mě přesvědčila o tom, že asi málo. Zcela sveřepě propouštěla chlad na mé tělo. Což jsem statečně ignorovala s tím, že se přeci jízdou zahřeji. Ne nadarmo mi přátelé přezdívají Vánice. A abych vyladila růžové klikyháky bundy, pořídila jsem ještě růžové pumpky s takovým ehm... takovou vystlanou partií rozkroku. Asi aby odpružila citlivé cyklistovy partie. Vše jsem završila funkční obuví, také růžovočernou a do ní jsem obula epesní ponožky ve stejných barvách.

Připadala jsem si naprosto dokonale a schopná servat se s osobním výkonem. Po nasednutí na kolo jsem za gumu u pasu vetkla blikající svítilnu. Při jízdě po rovince jsem se cítila skvěle a děkovala svému tělu, že nezapomnělo co je to rovnováha. Seděla jsem hrdě vztyčená s pocitem, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedačky bicyklu. A děkovala jsem matce Zemi za to, že umí být tak skvostně žírná, úrodná a placatá. Tyto pocity mě ale postupně opouštěly, když jsem zjistila, že přede mnou je hodně dlouhý pozvolný kopec. Ten bylo třeba zdolat, abych dosáhla vytoužené mety. Vyzvednout dítě z družiny.

Mé funění počalo budit pozornost kolemjdoucích. Jistá dáma poplašeně uskočila v domnění, že má v patách násilníka. Ale já neseskočím z kola. Ani za nic! Urputně šlapu dál a v uších mi zní ono známé pořekadlo "chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina". Opakuji si ho při každém šlápnutí a řadím pětku. Safra, tak to bude asi na rovinky. Řetěz zaúpí a tak se servu s přehazovačkou a postupně přeperu jedničku. Mám určitě nějak nízko sedačku, jinak by mi tak šíleně netuhla stehna. Zajíždím do postranní ulice, abych předstírala havárii a ulevila svým atrofovaným svalům. Z batohu vyndávám klíček a zvedám sedačku.

Se zatnutými zuby pokračuji dál. Najednou se za mnou ozve: "Slečno, bliká vám hezky zadek." Bojím se otočit, abych nespadla. Předjíždí mě sličný cyklista a při pohledu na můj předek jistě lituje svého oslovení. Seberu všechny své síly a usměji se na něj jako letitá slečna. Zmrzne mu úsměv na rtech a šlápne do pedálů. Já šlapu dál. Plíce nechápou, proč po nich požaduji větší kapacitu a tak pískají. Pískám si taky, abych to zamaskovala. Starší parta důchodců mi nadšeně mává. Evokuji v nich sentimentální vzpomínky. Nemůžu jim to oplatit, mohla bych se rozvibrovat a spadnout. Tak jen kývám hlavou.

Už jen několik desítek metrů a jsem v cíli! Lije ze mě, funím a pískám, ale dřu dál! Budu první! (Ještě že nejedu v pelotonu). Před školní družinou seskakuji z kola a padám. Kde mám stehenní svaly? Asi jsem je po cestě ztratila. Sedím na zemi a předstírám, že si rovnám ponožky. Po chvíli se opírám o rám kola a vstávám. Vyjela jsem jako dívka v rozpuku, po cestě se ze mě stala slečna a dorazila jsem jako stařena.

Dítě mě ale naštěstí poznalo a jásá, že vidí maminku. To je ta nejkrásnější odměna! A nevzdám to. Budu pilně jezdit dál. Přijďte se podívat a můžete mě zasypávat květy jako tanky. Za pár měsíců vydechnu a budu na kopci. Snad to nebude můj výdech poslední.

Aktualizace:

12.4.2016 Už jsem v půlce kopce a funím o polovinu méně. Z kola jsem celkem důstojně sesedla.