Umělci jsou šouplí bejkem

“Umělci jsou šouplí bejkem”. Říkávala moje maminka. Takoví trochu cvoci... tím myslela. Vyšinutí a někde v jiných dimenzích. A někdy se prostě střetnou s realitou.  

Jezdívá k nám často s poštou… malá, kulatá blondýnka poštovní. Říkává mi křestním jménem a je velmi milá. Už jsem si zvykla, i když občas skřípu zuby v reakci na její troubení u každého čísla popisného. Raději předem vyhlížím ten modrý pošťácký vůz, aby netroubila dvakrát. Rozštěká vždy všechny psy v ulici a moje srdce se pokaždé, vytrženo z poklidného režimu, rozbuší jako při poplachu.

A dnes jsem čekala balík nebo možná malý balíček. Ten velký hodně těžký s krmením pro kočky a ten malý s nějakou radostí na parádu. Na troubení jsem poslušně naběhla k autu a něco mi nedovolilo otevřít branku. Bála jsem se, že ji poškodím, že zaplaším tu krásu pokrytou ranní mlhou a hřejivě olíznutou šikmým paprskem slunce, který si přes mlhu nesměle prodíral cestu na svět. Na zdobení železné branky byla úplně obyčejná pavučina. Takových jsou tisíce, stovky, miliony. Pavouky nesnáším, ale nijak jim neublížím a obdivuji dokonalost jejich díla. A to se mi stalo i dnes ráno. A toužila jsem se s tou krásou podělit.

Čekala jsem, až pošťačka přinese balíček, vypadalo to na ten menší, který vzala na sedačce auta do ruky a pak šla štrachat do útrob vozu. Nevadí, počkám si.

A v tu chvíli se vypotácela z vozu s patnáctikilovým balíkem a nazlobeně zahulákala: „Otevřete si tu branku, Šárko!”

Okamžitě jsem poslechla, se slovy, že stačilo říct, abych si balík vzala sama. „Tak proč jste to neudělala?” halasila dál nasupeně.

„Protože jsem vás viděla brát do rukou ten malý, který asi nebyl můj.”

Vrazila mi do rukou těžký balík.

„A taky jsem vám chtěla ukázat tu krásu.”

„Jakou krásu, prosím vás?” odsouvá si ofinu a utírá pot z čela. Pokládám balík na zem a ukazuju na branku.

„Jo aha, tak to jo, no.” Odpovídá bez zájmu, trochu se usměje a s doznívajícím pocitem naštvání přes rameno vyslechne moji omluvu.

Já vím, takových balíků denně natahá, aby si vydělala na chleba. A nějaký cvok se kochá krásou pavučiny a má chuť ji potěšit a zpříjemnit jí den.

A tak beru do ruky balík, na který se stejně nejvíc těší kočky a zahanbeně se s ním šourám ke dveřím. Něco zaskřípalo. Nějak si s tím pocitem nevím rady a cítím se trapně. Pavučinu jsem vyfotila alespoň pro vás a raději jdu nakrmit kočky.

Maminka měla asi pravdu...