To se tak někdy semele. Můj praktický muž si mě vzal za ženu na můj svátek. Nemusí si pamatovat termín výročí a do kalendáře se většinou podívá vždycky. A tak je u nás díky tomu většinou poslední školní den řádně hektický.
Ke všeobecnému chaosu napomáhá i to, že nejmladší dcera donese vysvědčení. Samozřejmě, krásné výzo, za které si zaslouží nějaký dárek. Táta to má jednoduché, sáhne do prkenice a ejhle, na světě je bicykl. A ne ledajaký.
Ale co jí má dát chudák máma? Už asi pět let ta malá prosila, že by moc ráda andulku. Táta odolával, pro něj je to jen chomáček uřvaného peří trousící kolem sebe neustále proso a také hovínka.
Pro ni ne. Vysvětlete tomu malému děcku, že se bez anduláčka prostě obejde. Zvlášť když mu předčítáte ze své knihy, kde je takový malý ptáček hlavním hrdinou. Ta malá brilantně zvládá některé pasáže zpaměti. No, nekupte ho. Klec stojí majlant a samotný tvoreček taky. Kde jsou ty časy, kdy byla andulka k mání za pár korun? Po pravdě, dcera už taky dost unavovala. Svoje škemrání povýšila na výrok: "Já budu o tu andulku prosit až do konce svého života." Při představě, že na mně má osmdesátiletá dcera neúnavně v mém poklidném záhrobním životě škemrá andulku, mě opravdu docela vyděsila.
Nic naplat. I přes nevoli manžela jsem vytouženého opeřence den před posledním červnem zakoupila. Muž projevil svůj názor tím, že mi přes Skype poslal škodolibě na protest nahrávku kapely Visací zámek Kanárek. Pro ty, kteří neznají text: "Tvůj kanárek má vobrnu, leží a nežere..." V závěru frontman zavile zaskřehotá: "Už se ani nehne... je zdechlej."
Nadešel poslední den školy, malá radostí levitovala. Byla řádně poučena, že papoušek nesmí z klece, dokud si u nás nezvykne. Okamžitě projela nadšeně kolo. Když se nabažila jízdy, andulka dostala jméno podle knižního hrdiny–Honzík. A já jsem dostala nádhernou kytičku. A protože si občas přeju netradiční dárek, taky automatický otvírač skleníkového okna s ujištěním, že to se mnou muž nemá lehké. Na protest jsem šla otvírač instalovat. Aby chlapec viděl, jakou má šikovnou ženu a litoval do smrti svého výroku.
Otvírač nebyl značkový a byl o polovinu levnější. Se značkovým skleníkem ovšem neseděly dírky na šroubky. To už tak značkoví výrobci dělají, aby člověka donutili koupit ten drahý díl, na kterém pěkně vydělají.
Nedala jsem se a dírky převrtala na správnou rozteč. Instalace se kvůli tomu protáhla a já jsem nešetřila hanlivými výrazy. Zkuste vrtat nad hlavou ve skleníku do hliníkové lišty okna a mít na to jen dvě ruce. Po nějaké době ze mě lilo víc než z rajčat a okurek vyvázaných ke střeše skleníku, které mě neustále důvěrně šimraly za krkem.
Ale povedlo se! Neznačkový otvírač pyšně zdobil značkový skleník. Zvládla jsem i jeho samotnou montáž podle miniaturního manuálu zralého na lupu.
Značně vytočená, ale hrdá zároveň, jsem doma všechny peripetie líčila manželovi. Ten mě vyslechl a potutelně dodal: "A to ještě nevíš, co se děje nahoře v pokojíku s andulkou." A pak mi na oplátku trochu zlomyslně vylíčil, že zatímco jsem se na zahradě lopotila ve skleníku, dcerka si pozvala svojí kamarádku sousedku. Lehce popsal, co ty dvě nahoře v patře provádějí. Mělo to na mě účinek, jako červený hadr na býka v aréně.
Už předchozí den jsem jí říkala: "Řekni tvé kamarádce, ať k nám nenosí ten černý svetr, který tak příšerně pelichá. Celé dopoledne jsem lezla po čtyřech a z tvého blankytně modrého koberce v pokojíčku, kartáčovala černé chlupy."
" Jo, mami, neboj přece," uklidnila mě tehdy. Ty dvě holky dovedou občas pořádně zlobit. S tou myšlenkou jsem vrazila do dětského pokoje. Obě seděly jako kvočny vedle sebe na posteli a ani nedutaly. Ode zdi odtažená skříňka, po zemi neskutečný nepořádek kam mé oko dohlédlo a koberec zase plný černých chlupů. "Co se to tu zatraceně děje?" spustila jsem hned ve dveřích a sledovala apokalypsu. Dcera opatrně odpověděla: "Za ´velkou skříní je zapadlý Honzík, mami. Tatínek odtáhl skříňku, aby mohl ven, ale on nechce."
"Nedivím se mu, sakra. Jak se dostal z klece?" pokračovala jsem ve vrčení. "To ne já, to Sofinka... ta ho pustila ven!"
"Ne, já ne..." šklebila se ta druhá s pusou obkrouženou dokola rudou rtěnkou (můj Dior). Cirkusový šašek by zaplesal. Já tedy rozhodně ne! A tak jsem suše dodala: "To by musel být jedině Copperfield, aby se dostal ze zavřené klece."
Dcera se pohotově zeptala: "A kdo to je, mami?" Zavrčela jsem cosi o kouzelníkovi a sklidila jsem pouze obdivný pohled na jeho adresu.
Svůj výslech jsem dokončila otázkou: "A proč jsou tady zase ty černé chlupy po koberci?" Svetr na sobě ta malá neměla, bylo mi to divné, kde se tedy vzaly.
Dcera nebojácně vysvětlila: "No my jsme si hrály na koně, víš? A jak mi dělala toho koně, tak jí ten svetr zase vypelichal. Ale neboj, zase si ho sundala."
A pak následoval dlouhý nelítostný boj plný zákeřných úniků a kliček nebohého opeřence, kterého se nám po velkém úsilí podařilo chytit a zavřít do klece. Naštvaně seděl na bidýlku a s otevřeným zobáčkem dýchal jako vlčák. Myslím si, že se po svém úvodním zážitku už chudák andulák mluvit nenaučí. Maximálně koktat.
"T-aak to-to-to nám ty prááázdniny pě-pě pěkně začaly!" koktám si naštvaně pod nos a zuřivě drhnu koberec od černých chlupů.
Užijte si ty dva nádherné letní měsíce pokud možno v klidu. A hlavně... pevné nervy!
