Když jsem byla ještě malá holka, vzal mě tatínek fotograf na výlet k vodě. Jeho známý ornitolog ho požádal o fotodokumentaci z kroužkování labutí. Byl to zážitek, který by si žádné malé dítě nemělo nechat ujít. Tedy ani já ne.
Labuť je nádherný a vznešený pták. Má v sobě tolik majestátu, ale i něhy a lásky ke svým bližním. Má v sobě ale také dost ostražitosti a obav o své mladé či své druhy. Se zaujetím jsem sledovala toho člověka, který se bez bázně pokoušel tyto tvory kroužkovat.
Cvakala spoušť fotoaparátu, ozýval se třepot křídel lapených kusů. Ornitolog věděl co a jak dělat. Měl promyšlený každý pohyb. Ale přeci jen něco podcenil. Sílu otcovské lásky jednoho labutího samce. Ve chvíli, kdy byl nádherný bílý pták lapen, máchl mocně křídly a bratru skoro stokilového chlapa bez pardonu stáhl s sebou do vody. Na hnízdě se ustrašeně krčila jeho mláďata. Užasle jsem sledovala, jak se ochránce ptactva sám stal nedobrovolně jedním tvorem z vodní říše. Chlad si vyžádal svoji daň. Za chvíli prokřehlý ornitolog cvakal zuby. Sbalili jsme vše, co bylo třeba a bylo po kroužkování.
Přešla dlouhá doba a já jsem se stala sama mámou. Jeden víkend jsme se s rodinou rozhodli, že zajedeme k rybníku. Muž rozdělal oheň, dcery se nemohly dočkat, až se rozvoní buřtíky a dobroty, které jsme si dovezli s sebou. Čekání jsme si krátili hrami a pak jsme se my dva dospělí se třemi dětmi usadili konečně k vytouženému táboráku tak, abychom viděli na línou hladinu rybníka.
Neuvěřitelné. Po nějaké době z vody vypochodovala labutí rodinka. Máma s tátou a dvěma mladými. Zvědavě natahovali dlouhé krky a pomrkávali očky, co že to tam my lidská rodinka vlastně děláme.
Zůstali jsme strnule sedět, dokonce i holky výjimečně zavřely pusy. Labutí rodinka pochopila, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Capkavým krokem všichni čtyři rozvážně dokráčeli k ohni a usadili se v půlkruhu. Přesně podle našeho vzoru naproti naší lidské rodince. Nic nechtěli, o nic se neprosili. A tak jsme tam společně seděli tiší a užaslí. Labutí a lidská rodinka. Seděli tak dlouhou dobu a tiše si čistili peří. Když se nabažili společné sounáležitosti, svorně se zvedli a opět vznešeně vklouzli do rybníku. My jsme jim pak na rozloučenou naházeli do vody zbylé pečivo jako poděkování za jejich návštěvu.
Nikdy na tuto krásnou chvíli vzájemného souznění nezapomenu.
A proto prosím vás všechny, kteří si neodpustíte svoje bouchací radovánky, které jsou bohužel spjaty s vítáním každého Nového roku. Omezte házení dělobuchů a petard jen na jeden jediný den v roce. Na tu krátkou chvíli po půlnoci. Nepříjemným zvykem se totiž stalo to, že prakticky celý prosinec kolem sebe neustále slyšíme rány a exploze zábavní pyrotechniky. Ovšem zvažte prosím, pro koho je ta "zábava" vlastně určená. Určitě ne pro labutě a taky ne pro ostatní volně žijící zvěř. A také ne pro zábavu mnohých domácích mazlíčků, kteří s hrůzou v očích a zdrogovaní veterinárními léčivy, nešťastně protrpí hlasitou lidskou kratochvíli.
A pokud takovou "zábavu" dopřáváte svým dětem, tak jen na ten krátký čas a pod dozorem. V opačném případě svým potomkům a klidně i sobě pro chvíle této "zábavy" pro jistotu předem spočítejte prsty. Pak byste je nemuseli najít v plném počtu.
I to je bohužel smutná daň za nesmyslné přednovoroční a novoroční radovánky.
Tak tedy, vám všem rozumným lidem přeji P. F. 2017.
