Jsem moc ráda, že se mi to podařilo. Jeden čas jsem si dokonce myslela, že vyhynuli. Marně jsem se vždy těšila, až si při tom budu moct něco hezkého přát. A teď jsem se konečně dočkala.
Přiznám se, že jsem živého kominíka viděla naposledy v Discopříběhu.
Ale žijí! Jak už to tak bývá, člověk koupí dům a víceméně s nadšením se do něj nastěhuje. A protože má úplně jiné starosti, za chvíli je zima na krku a tak začne zařizovat a topit a topit… A potom si až na jaře uvědomí, že by si měl nechat zrevidovat nejen kotel, ale taky komín. To první stihl s jazykem na vestě při stěhovacím shonu ještě na podzim.
A podívejme, kominík opravdu žije! A snad dokonce v naší obci. A tak vezmu mobil a zavolám mu. Na druhé straně se ozve příjemný starší pán. “ Já se k vám nedostanu. Je teď dost práce, ale syn přijede,” povídá. “Aha… víte, já mám krom revize komína ještě jednu prosbu. Je to opravdu takový ten černý kominík s koulí přes rameno a bílou čepičkou?” “Mnoo,” zamyslí se. “Je takový, ale k vám asi přijde v montérkách,protože staví komín. A vy byste fakt chtěla vidět kominíka?”
“No jasně, já si na něj totiž musím nutně sáhnout, víte? Ráda bych totiž vydala knihu a potřebuju hromadu štěstí.”
Na druhém konci zní smích: “Tak jo, já mu řeknu. Klidně si ho osahejte, jak potřebujete.” Tak tomu říkám spolupráce. Hodný tatínek.
Druhý den volá mladý: “ Moc se omlouvám, ale visím tady na komínu a přijel bych k vám o hodinu později, zlobíte se moc?”
“Nezlobím. Ale jako odškodné bych si na vás ráda sáhla.” Zase smích. “No moc se nesmějte, mám to dovolené dokonce od vašeho tatínka.”
Směje se pořád. I ve chvíli, když vchází do dveří a ochotně pózuje při focení. Sahám mu na knoflík a jsem spokojená. Tak takhle vypadá živý kominík s umouněnou tváří a jmenuje se Petr.
Honem přemýšlím, která z mých krásných dcer je zrovna volná. Žádná. Safra takový kominíček by se do domu hodil.
“To byste nevěřila, kamarád se vždycky o víkendu převlíkl za kominíka a šel postávat k radnici, aby si na něj mohli svatebčané za spropitné sáhnout. A přitom žádný kominík není." A protože má nejen šikovné ruce, ale taky řádně proříznutou pusu, dozvím se během čistění komína samé zajímavé věci.
“Já jsem vyučený kominík a proto, že jsem se nudil, mám ještě vystudovanou Školu mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a taky mám obor kuchař číšník a udělal jsem si ještě kurzy na výrobu sushi a teď školím další zájemce. Kdybyste chtěla, dělal bych u vás zahradníka, stačí říct.”
Zakucká se: “Teda fuj, kdy se to tu naposledy čistilo?”
“To vám nepovím, jsme tu druhým rokem. Asi se na to kašlalo,” povídám a nelžu. “Z toho by mohl být pořádný malér, to asi víte, že jo? Tuhle jsem byl čistit u lidí, co bydlí třicet let na stejným fleku a celou dobu na to kašlali.”
Durdí se: “Jsem celej orvanej, kecku jsem si roztrhl, úplně zatemovanej komín, nadřel jsem se jako blázen! A oni se strašně divili, že jim netáhnou kamna. Můžou být rádi, že nevyhořeli.”
Chci ho trochu uchlácholit, a tak se ptám, jak jde jinak život. “No já mám vystudovanou kytaru na Konzervatoři v Teplicích. Občas si zajdu na zámek v Mělníku, hraju lidem. Třeba za oběd. Nejlepší publikum jsou Japonci, jsou ze všeho nadšený a zuřivě fotí.”
Kolem něj se vznese oblak popela.
“A taky mám mistrovský titul ve full kontaktu. Teď trénuju kluky. Kominictví člověka v dnešní době neuživí. Je to sezónní práce, a tak dělám co se dá. Je mi sedmadvacet a děti ještě naštěstí nemám. Ale dcery máte fakt pěkné.” Zastříhám ušima a vím, že je to marné. Opravdu už na to přišel někdo před ním.
Dokončuje vyprávění i práci a zhrozí se nad skoro plnou popelnicí sazí. Já taky.
A co vy? Riskujete nebo si říkáte, že to nějak dopadne?
Každopádně pro všechny případy posílám kominíka a sáhněte si pro štěstí. Třeba ho budete potřebovat. Vážně nevymřeli!
