Aneb pohled za oponu. Cesta za vytouženým cílem, s hodinu zpožděným letadlem, byla dramatická. Za deset bezbožných teroristů vydala malá Ema, co měla čítankově mámu, maso i mísu.
Přesto stále nespokojená kopala zuřivě do našich sedaček. Za pět hodin letu jsem napočítala pětatřicetkrát “Emičko, nezlob”. Třiašedesátkrát ”Emisku, to se nedělá” a sedmapadesátkrát “Emulko, no tak nedělej to”. Veškerou volnou výchovou její matky shrnula před výstupem z letadla její starší sestra. “Emo, chovala ses jako debil. Mám tě už na týden dopředu plné zuby. Raději denně osmičku v práci, než tohle.”
Sklidila kopanec do holeně a zpětně inkasovala bodyček do žeber. I já jsem horečnatě zapřemýšlela o radách v příručce “Jak uštědřit bolestivý úder, aby nezanechal stopy na těle” v zoufalé snaze pomoci a hajzlika ztrestat.
Při výstupu z letadla pro nás přijel jen jeden bus, a ten se supěním odfuněl k letištní budově. Zbylí pasažéři zůstali stát na schodech přistavených k Boeingu 737. Místní tradiční vichr udělal z jejich vlasů během dvaceti minut číra, za která by se nemusel stydět nejeden punker. Starší dáma si libovala, že ušetřila za foukanou.
Po odbavení zavazadel na nás čeká u východu zubící se Slovák s cedulkou ROSOVI. Jsem dojata náklonností krajana. Přes slzy se snažím vnímat ceník za zájezdy, které si musíme zcela jistě objednat. Je jasné, že by nerad přišel o provizi. Čtyřicet euro je nejnižší taxa. Nejvíc mě zaujal ten, který jsme už kdysi absolvovali. Volně přeloženo “Vyběhnutí na sopku s jazykem na vestě”. O pět euro podražil, ale zato z programu poznávacího zájezdu ubyl tradiční společný oběd. Místo něj budeme vypuštěni zdarma do města, kde se máme napást podle své vůle. To se nám nelíbí, máme rádi zvířata a tak volíme koupání s delfíny na lodi. Prý s možností focení. Doufám, že mi toho delfína na tu loď za deset euro za fotku alespoň donesou. Podáme si ploutve a on dostane makrelu na přilepšení. Musíme si zájezd co nejdříve zarezervovat, delfíni jdou na dračku. Co to je, pětačtyřicet na osobu.
Konečně v hotelu! V recepci dostávám se starší dcerou welcome růži. Po donesení na pokoj vydrží nezvadnout zhruba dvě hodiny. Tedy déle než my. Ale gesto na uvítanou to je krásné. Z posledních sil vybalujeme a větráme zabedněný pokoj, který se proměnil v plynovou komoru s teplotou kolem padesátky.
Krása! Tak zase tady. .. ostrov našich snů. Ten výhled z terasy na oceán se nikdy neokouká. Po výtečné večeři padáme do mdlob. Z ceny na účtu a z únavy. Zdá se mi o průzračné vodě hotelového bazénu a ráno se probouzím nedočkavá, až mě obejme vlídná náruč vodního světa.
Konečně k vodě ! Vybavená zpuchřelými plavkami, že kterých mi neustále všemi směry vylézají prsa a nepomáhá ani jejich omotáni leukoplastí, kterou sebou máme na otlaky, kráčím svůdně k bazénu.
Unuděný mladičký plavčík je tak nádherný, že mám chuť začít se topit. Zatím nemám odvahu. Tak jen zkušebně předstírám křeč, dokud manžel zírá z balkónu hotelového apartmá směrem k oceánu. Plavčík mě přehlíží jak zaoceánsky parník vetchou bárku. Myslím, že právě můj drahý by byl nejvíce nadšený, kdyby se mi utonutí opravdu povedlo . Ušetřil by eura a nemusel by neustále poslouchat mé lamentace na téma "Moje bolavé koleno".
Starší dcera je vegetariánka. Podle nás nejí vůbec a zapíjí to doušky ranní rosy. Občas se zahalí do měsíčního svitu. Tuhle jsem ji viděla spořádat hornickou porci špaget Bolognese. Při pohledu na její vystouplá žebra ji podezřívám, že si je nacpala za plavky. Já jsem měla k snídani suchý toast a zaručeně mám kilo navíc.
Vedle mě se u bazénu usídlila rodinka. Gratuluji v duchu plážovému lehátku, jak bravurně nese sto šedesát kilo těžké váhy španělské matky. Ta neustále bez kousání polyká jeden hamburger za druhým a zapíjí německým pivem. Konečně jsem, díky tomu, přišla na původ tetelícího se vzduchu nad jejím lehátkem. Její dvě kobylky jí neustále poskakují po břiše a z uvolněných plynů mě lehce pálí oči. Beru si tedy sluneční brýle, mažu se stolním olejem, žádnou padesátkou. Ať kámoši na Fejsbůku zhynou závistí, že jsem černá jako viks na boty.
Mladší dcera se z nenadání táhle rozeštká a přibíhá na lehátko. Praskla ji nafukovací žába, se kterou skočila do vody. Starší to zlomyslně a nadšeně fotí. Celá rodina držíme pietní minutu ticha a na večer vyhlašuji tryznu. Nepomáhá to. Malá řve dál a druhý den musím koupit náhradu.
Starší dcera se rozhodla jít si zaběhat. Vyběhla přes varování v 11,30 a přiběhla v těsném závěsu se dvěma Španěly ve 13,30, kdy teplota dosahuje ke třicítce. Její jazyk přilepený na vestě svědčil o tom, že měla co dělat, aby jim unikla. Odlepujeme ho limonádou a první co ze sebe vypraví je: “Nesnáším španělské ptáčky.” To bude asi tím, že je vegetariánka. Každopádně, při podmanivé délce jejich žabích stehýnek, by neměla v šortkách, které ji ledva lížou hýždě, raději vůbec vybíhat z hotelu sama. Nadšeně líčí, kterak doběhla na farmu, kde byly moc krásné kravičky. Jsem rada, že utužuje příbuzenské vztahy.
Večer je před námi a mně se podařilo vykouzlit báječnou večeři v kompletně vybavené hotelové kuchyni. Co na tom, že schází vařečky, které rozkradli nenechaví hosté. To Lečo z plechovky, které jsme dotáhli v potu tváře v kufru, můžu zamíchat i lžící. Jediné co mě naštvalo je, že tady mají taky Lidl. A taky Lečo. Ale za eura a tudíž jsme ušetřili celé dvě koruny a to v přepočtu potěší. Maso na řízky jsme si dovezli taky. Při tom, jak se zachází na letišti se zavazadly, nemusela jsem je ani naklepávat. Maso jsem přilepila zevnitř na skořepinu potravinářskou fólií.
Honem pospíchám. V místním baru dnes vystupuje senzační travesťák. Manžel stávkuje. Loni ho rozverný gay ztloukl kabelkou a vytáhl na pódium, kde musel potupně točit šňůrou korálů kolem krku. Poštvala jsem ho totiž na něj neb měl narozeniny a je zbytečně rezervovaný. Náš oblíbený číšník Jesus ho bohužel neprozřetelně varoval a tak zůstal na pokoji sám. Tady ne tak úplně. S
příručkou “Jak zlikvidovat beze stopy zhůvěřilou ženu”.
Karta se obrací. Letos gay ztřískal kabelkou anglicky hovořícího hosta u vedlejšího stolu. Starší dámu vytáhl na pódium a s průhledným trikem ji stříhá. Za hlavou ji schoval paruku a v rytmu písně Hair spray z ní bezostyšně odstřihuje pramen za pramenem. Dáma se křižuje a bledne. Vědí to všichni kromě ní. Jako by to nestačilo, v mžiku je u mě a během vteřiny mi na hlavě vykouzlí chochol hodný papouška Kakadu. Na své natupírované dílko vystříká půlku silně tužícího laku. Smějí se komplet všichni včetně personálu a ukazují si na mě. Lidská zlomyslnost je bezbřehá.
Za chvíli mezi publikum přiletí kalhotky velikosti cirkusového stanu a elegantně přistanou na mém sandálku. Vadu mají zásadní. Na zadku hnědý flek neznámého původu. Štítivě je odhazují zpět na pódium. Travesťák si lije cosi do pusy a hodlá tím zapálit louče. Místo toho tekutinu polyká a potácí se. Bere do ruky kořalku a kompletně zlije veškeré osazenstvo baru.
Na pokoj přicházím rozcuchaná a promočená a trochu smrdím. Rodina zděšeně zjišťuje, kdo mě přepadl. Bolí mě zase koleno, tak jdu spát.
Zítra nás čeká večer s Elvisem. Tak přeci jen žije! Věděla jsem to celou dobu.
Kde jinde než tady by se mohl skrývat? Je tu prostě nádherně. Už se nemůžu dočkat, až mi dá autogram.
Na přání aktérů, byla změněna jejich jména a téměř vše se nezakládá na pravdě. Jen se nudím na dovolené a chtěla jsem vás rozesmát.
V případě, že byste někdy v budoucnu rádi letěli s námi na Tenerife, neváhejte mě kontaktovat.
V úctě vaše Šárka.
