Jak se stát Maminkou roku 2017

A je to zase tady. Občas mě posedne myšlenka, že stárnu. Míváte to taky? A pak zpravidla přijde moment, kdy musím nutně světu a potažmo i sobě neprodleně dokázat, že ještě pořád za něco stojím. 

V tomto pominutí mysli jsem se vyfotila s naší nejmladší osmiletou dcerkou a výsledek poslala agentuře, která pořádá soutěž Maminka roku 2017. Co na tom, že nejstarší dceři táhne na třicet. Pche... směju se životu.

Však i já jsem poněkud oldies. A cítím se tak? Ani náhodou!

Nějakou dobu se nic nedělo a pak se dámy ozvaly. No nazdar! Nějak jsem nemohla uvěřit, že právě nás dvě agentura vybrala mezi třicet semifinalistek  z nějakých dvanácti set maminek a dětí.

Táta nám s těžkým srdcem půjčuje své milované BMW a tankuje plnou. S námi jet odmítá, prý by mezi hejnem soutěžechtivých ženských brzy zešílel. Nedivím se mu. Stejně bych dopadla například při pobytu s tlupou neotesaných pivních mloků fandících fotbalu.

V kempu nás mile přivítá vedení agentury. Okamžitě si obě dámy zařadím, protože nemám paměť na jména. Slávka, v obličeji lemovaným neposlušnými černými kudrlinkami nápadně připomíná Cher. A druhá černovláska, s culíkem a uhrančivýma očima splňuje přesně moji zažitou představu o vzhledu Čachtické paní. Prostě... žena vamp.

Druhý den po snídani to začíná. Sportovní oblečení, kecky a všechny mamky hurá na hřiště. Trénujeme do úmoru. Znovu a znovu opakujeme předtančené kroky. Taky chůzi po pomyslném molu. Nejdřív maminky, pak nastoupí na svoji pasáž děti. A zase znovu. Žádná z nás nemá taneční průpravu. To je skvadra. Přehlídka krásy. Dobrá polovina maminek by mohla ze země kontrolovat technický stav letadel. Jedna z nich vypadá, že tráví většinu života v posilovně. O tu jedinou se nebojím. Ale já, geneticky založený temperamentní tvor, po čase ztrácím kupodivu síly a pozoruji, že nejsem sama. Dámy z agentury ale evidentně neztrácí ani špetku náboje.

Říkám si, kde sakra bere Báthory tu energii? Marně se ji snažím odhalit. Žádné datové nebo síťové kabely za sebou netahá. Tak kde má vložené záložní baterie? Má tři nádherné a talentované mladé dcery. Učiněné čarodějky z Eastwicku. Asi tuším, jak to mamá Báthory dělá, aby byla nezničitelná a pořád mladá. Mám přece taky holky a hned čtyři a je fakt, že jim občas prý piju krev. Tedy alespoň to tak říkají.

Stojíme na antuce, všech čtrnáct nešťastnic, na hlavy nám neúprosně pere slunce. Naše drobotina pobíhá všude kolem. Hudba. "Taaaak a hop, maminky, šup jedem," poskakujeme do rytmu notoricky známého šlágru. Ve chvíli pauzy na nadechnutí se mě sympatická adeptka na titul zeptá: "Hele, kolik ti prosím tě je?" S tykáním si hlavu nedělá a já jsem ráda. Bezva jsem mezi tu mládež zapadla. Nejmladší mamce je kolem dvaceti. Docela sranda. Čeká třetí ratolest a mohla by sama být mojí dcerou. Zatím co mi to probleskne hlavou, ptám se adeptky, proč to chce vědět. Zatváří se tajemně, očima zatěká do stran, jako by tajila vážnou nemoc neznámého původu, a špitne: "Je mi čtyřicet a připadám si tu stará." Málem poprskám mamce stojící přede mnou záda, jak dusím smích. "No, to máš blbý," říkám a potichu prozrazuji svůj věk.

Dívá se na mě nevěřícně a se značnou úlevou, že nemá na zádech nejvyšší číslo dresu. Pak mě potěší výrokem, že vypadám skvěle a už zase polykáme metry a taky prach hřiště.

Jarka, pro mě Báthory, neúnavně předvádí chůzi po molu. Její dcery s hrdě vztyčenými bradami brázdí antuku jak zaoceánské trajekty a kroutí svůdně zadky. Pro ty, kteří to neznají a na přehlídky nechodí. Je to pohyb modelek s vykloubenými kyčlemi, které při něm téměř nehnou rameny. Opak je pravdou. V mém případě mi přijde nedůstojné kývat zadkem jak bandaskou na mléko. Proto kývám výhradně rameny. A hned je u mě Báthory a ukazuje, jak to má správně vypadat. Musela snad přilétnout, nic nepropásne.

Slunce se pozvolna kloní k západu a naše dekolty, ramena a nosy pozvolna mění pleťovou barvu na purpurovou. Klobouk mi na hlavě při nácviku street dance vydrží asi minutu. Moje černé vlasy lačně vpíjí pražící paprsky slunce. Dcerka škemrá, že chce do rybníka. Zlá máma ve mně se ozve: "Nikam, budeš smrdět jako kapr, ještě vydrž, trénujeme."

A hodná maminka ji ale hladí po vlasech, ať to hlavně zvládne. V každém z nás je tak trochu Jekyll a Hyde. I v našem obutí nastává naprostý protiklad. Na řadu totiž přichází jehlové podpatky, ve kterých se pokoušíme o to samé, co před tím v keckách. Při jedné otočce si nehorázně vymknu kotník. Bolest bych nepřiznala ani za nic. Ještě to tak! Slabší kusy stáda odpadají první. A já jsem přece dobrý ročník, takže nic takového. Blíží se konec výcviku. Všechny jsme umrtvené jako strýc Pepin z Postřižin.
Báthory ovšem jen kvete, vypadá spokojená a s gustem předvádí chlapečka spícího ve stoje. Řehtáme se kompletně všechny. Takový poslední úlevný smích, než večer omdlíme únavou v chatkách.

Už to máme za sebou. Tak to byl tedy den! Dcera stojí naprosto zaslouženě v rybníku, čichá si k ruce a šťastně huláká: "Neboj, mami, nesmrdím jako kapr!" S děvčaty pak společně posedíme u skleničky a já nacházím po celém dni velké zalíbení ve Felicitě, nejmladší dceři majitelky agentury. Máme si toho společně tolik co říct. Pohladila mě a podpořila ve chvíli, když jsem se sesouvala, že v soutěži nemám co dělat. Stará se o choreografii a navíc krásně zpívá a je herečka.

Odcházím uspat dceru a hrdě hlásím, že za chvíli jsem zpět. Lhala jsem ale. Usnula jsem dříve než ta moje malá, která prý v chatce ještě svedla nelítostný boj s pavoukem. Ráno mi nadšeně líčí, kolik na něj vystříkala smrtícího spreje. Jsem ráda, že jsem se vůbec ještě probudila. Po snídani lije jak na objednávku. Ovšem rozhodně ne pro fotografa. Ani nás ten posun v rázu počasí netěší. Citelně se ochladilo a bereme za vděk každý kousek teplého oblečení, který navlékáme na společenské šaty sobě i dětem. A když se konečně vyčasí, obklopíme fotografa, který je z tlupy zdivočelých maminek jak u vytržení a fotí jako o závod.

K večeru většina maminek s dětmi odjíždí domů, my zůstáváme ještě na noc. Nechci, aby pro malou byl víkend jen o tréninku. V pondělí ráno prší, jednu z maminek vezeme na autobus a uháníme po dálnici domů za tátou. Už se nás nemusel dočkat. Na D1 do nás záměrně ve vzteku naráží nepříčetný nervák, kterému jsem v zúžení neuhnula okamžitě, jak si představoval. Dcerka pohotově zapisuje jeho značku a přidá i číslo svědka, který musel vše vidět. Snad i policie dohledá kolizi na záznamu kamery. Na autě je nezanedbatelná škoda, pirát ujel prvním možným exitem z dálnice. Sedím doma, oteklý kotník zabalený v octanu.

Říkám si, že pokud jsme přežily střet s volem, určitě přežijeme i náročný trénink a soutěž samu a nevzdáme to. Už se moc těšíme na další workshop! Z něj vzejde po výběru poroty deset finalistek. Tak nám všem držte palce, děkujeme!