Jak jsem porodila vnučku

Bývaly doby, kdy dívky přiváděly děti na svět hodně mladé. Která nebyla do dvaceti pod čepcem a nepovila alespoň prvního potomka, byla přinejmenším divná. Sociální jistoty k plození a následnému rození dětí přímo vybízely.

Svoji první dceru jsem porodila ve svých jednadvaceti, takže jsem byla celkem v limitu. Tehdy byly přecpané porodnice a vyhlášen zákaz vstupu tatínkům. Davy rodinných příslušníků se tedy srocovaly pod okny nemocnic, aby alespoň na dálku viděly své vytoužené rodinné klenoty. Šťastné maminky jim nadšeně ukazovaly zabalené malé vánočky přes okenní tabulky.

Jak čas pokročil, uvolnily se zavedené mravy a rodiny směly miminka okukovat na obrazovkách s telekomem instalovaných ve vestibulech nemocnic. V té době přišly na svět i další dvě dcery. Byla jsem velkorysá, zajistila jsem potomky dvěma otcům. A tehdy jsem si řekla, holka, dost. Máš splněnou pětiletku, s rozením dětí končíš. Jak už to tak bývá, oba tátové zapadli kdesi v dějinách a historicky se znemožnili.

Pak jsem ale nečekaně potkala toho, který mi dal všechno, po čem jsem kdy prahla. Nemylte se. Nemyslím super káru, vilu a tučnou měsíční rentu. Dal nám lásku a pocit bezpečí. Vzal si nás všechny čtyři a nejmladší dcerka nám byla za družičku. Dodnes mu tajně prohlížím záda, jestli mu neraší křídla.

Nevím, co vám to do mě tehdy vjelo, ale najednou jsem byla dva roky po svatbě gravidní. Byla jsem velmi překvapena a nevěřícně jsem zírala na proužek s dvěma růžovými čárkami. Musela jsem to muži hned zatepla zavolat do zaměstnání. Nějak jsem tu informaci nedokázala sama zpracovat a překotně jsem mu oznámila, že bude tátou. Vsadím se, že ten den byla jeho produktivita naprosto mizerná.

Vlastní dítě nikdy neměl. V matriarchátu, který byl nucen sdílet, nemělo cenu na záchodu zvedat ani prkénko. Možná proto není divu, že se z telefonu vydralo: "No nazdar." Podobně reagovaly i dcerunky, v té době ďábelsky posedlé pubertou. Máma je těhotná!  No to zas bude!  Podej mi to, ne tamto a přines a udělej a odnes... Ježíši, to je trest, to zas bude Kongo!

Nicméně, po čase si zvykly na čím dál více kulatou mámu, která jedla vše, na co přišla, jako saranče.Tatínek také pochopil, že jeho status je neodvolatelný. A pro změnu byl rád, že nedopadl jako sameček kudlanky, kdyby děcko nechtěl. Po čase se na příchod svého potomka začal dokonce těšit. Při zápolení s všudy přítomnou pubertou v domě to nebylo ale moc jednoduché. Nekompromisně dospívající tři dcery na klidu nepřidaly.

Radost mu po čase zhatil  výsledek odběru plodové vody. Holčička. Ne! Probůh, to se jistě spletli. Úspěšnost amniocentézy: devadesát devět procent. Ne! Nesmysl. I přístroje jsou omylné. Prezentovala jsem své přesvědčení, abych tak zrušila svoji pověst "pekáče na buchty".

Pak přišel ten den. Prostě jsem se rozhodla, že budu rodit, abych stihla ještě napéct na Vánoce.

A příroda mě vyslyšela.

Muže jsem přizvala k tomu zázraku, neb historie mi ten luxus nedopřála. Vezl mě opatrně po rozsekané okresce do porodnice, v rádiu zněly neúnavně koledy a John Lennon tesklivě vyznával lásku své ženě Yoko Ono. A já věděla, že před námi je dlouhý půlden, neb jsem nikdy nebyla matkou, co rodí překotně, takříkajíc za hubičku.

Muž nepodstoupil žádnou předporodní přípravu, a tak jsem čekala, co bude. Moje báječná lékařka odložila do lednice těsto na vánoční cukroví, umyla si ruce a přijela z Prahy, protože mi slíbila, že drobečka přivede na svět. Věděla jsem, že nemusí spěchat. První dceru jsem rodila dvanáct hodin.

Sami dva na porodním sále. Žádná "hekárna" a zoufalé úpění rodiček. Tak se říkalo pokoji, kde se odehrávala hromadná předporodní příprava. Tatínek je flegmatik a já žádná kňoura, vytáhl tedy z batohu  Kinga, začal si číst a já se snažila ho nerušit. Trochu jsem autorovi bestsellerů záviděla, že dovedl zaujmout více než já, občasně skuhrající rodička. Leč za chvíli se budoucí tatínek začal nudit. Nedivím se. Je těžké se věnovat nerudné ženě, která necítí nic jiného než nutkavou touhu porodit. Zvláště, když to stále nepřichází a dlouhé hodiny se vlečou jako smůla. Do ticha přerývaného mým supěním zněly tympány pravidelných ozev plodu linoucí se z lékařského přístroje.

Tadam tu dum... tadam tu dum... "To tam nemají lepší muziku?" optal se, aby prolomil dusnou atmosféru.

Z nudy ho vytrhl shon na vedlejším sále. Tam vládl neuvěřitelný poprask přerývaný jen nářkem rodičky, která se rozhodla přivést na svět potomka takovým tempem, že by v této disciplíně mohla směle lámat olympijské rekordy. Během několika málo minut se ozval halasný křik novorozence a nadšené výkřiky rodičů. Této posvátné chvíle využil manžel a svěřil asistentce, že se nám narodí čtvrtá holka a holky jako takové jsou z bazaru, protože jsou dole prasklé. A hned se optal, jestli by nebyla možnost výměny za ten kousek narozený vedle. Pokud je to ovšem hošík. Marně, sklidil jen smích a asistentka odběhla.

Zmocnila se mě trestuhodná závist. A neodbytný pocit, že snad nikdy neporodím. Ale pak to konečně přišlo! Rozčilovalo mě, jak muž svorně s lékařkou opakoval: "Dýchej, dýchej!" Hrozně mě to zlobilo a rušilo při porodu. Jako bych měla na práci něco jiného. Nebo jako bych se snad rozhodla přestat dýchat úplně! Jsem rodička profík, přeci. No ne? Pořád nějaké rady. No tak!

Malá se narodila před půlnocí. Ani nápad, jakápak výměna? Byla nádherná. Roztomilá jako všechno maličké, co mžourá udiveně na svět. Naše tři sudičky místo předpovědi osudu svorně slzely nad postýlkou a na pár dnů je, dojaté z příchodu sestřičky, snad i přešla puberta.

Táta stál rozněžnělý a dojatý nad postýlkou a pronesl: "Tedy, ty ale rodíš pěkné holčičky." A já slzy dojetí schovala za obrovskou kyticí.

A tak jsem si porodila vlastně vnoučátko. Přesně dvacet let od příchodu prvorozené dcery. Jsem  na to náležitě hrdá. Všem třem dnes už dospělým dcerám jsem tak poskytla dokonalou antikoncepční metodu. Dny s maličkou sestrou a péče o ní dokonale ukojila jejich mateřské pudy. Dodnes tou pravou babičkou nejsem.

Ale možná časem, kdo ví... Každopádně pro dcery platí: včas varován – lépe vyzbrojen!