Jak jsem si pro mrkváče uhnala úžeh

Léta osmdesátá budiž pochválena! Byla to krom jiného doba zuřivého shánění hudebního časopisu Bravo, který jsme my všichni školou povinní, dychtivě četli pod lavicí. Kdo ho nečetl, byl totálně mimo a vyvrhel kolektivu.

Takový jedinec, kterému tento klenot dovezl přes hranice třeba táta "šífák" (tehdy námořník u ČSPLO) nebo "kamioňák", měl rázem zvednutý kredit pro celé třídní osazenstvo a zcela oprávněně se cítil být na výši a voněl zakázaným západním světem.

Vzpomínám, jak mi během hodiny soudružka učitelka vlepila takový pohlavek, až mi hlava zazvonila o lavici. I pan Komenský by zaúpěl. Nebyl proti tělesným trestům, ale ty měly být ukládány za nemravnost, závist, pýchu a nadutost. Ani jedno kritérium jsem ovšem nesplňovala, neb jsem zrovna obdivně sjížděla zrakem senzačně zmalovanou kapelu KiSS, pro niž jsem měla ve škole i další kázeňský škraloup.

Kamarád mi totiž zhotovil z hliníku její emblém a já ho zpupně nosila na krku přes trojcípý šátek zároveň se stříbrným křížkem, co mi koupila maminka. Byl to šátek k fixaci zlomenin, co je dosud povinnou výbavou každé auto lékárničky. Obarvil se v hrnci barvou na látky a po okrajích se naháčkovaly třásně. Nosil se pod krkem s vyloženými skvosty jako bryndák. Tehdy mi tohle někdo říct, tak ho rozsekám.

Nutno tedy uznat, že jsem byla pro učitele velký provokatér. Šokovaný tatínek byl tehdy přizván pro kázeňský delikt do školy a byl dokonale plísněn a kádrován, že jeho dcera propaguje ve škole fašismus. Mohla za to pochopitelně poslední dvě písmena v názvu této skvostné glam rockové kapely.

Soudružka učitelka se mě tehdy optala s obdobným pohledem, který se upírá na choromyslné, zda věřím v Boha. Odvětila jsem drze: "Hlavně sama v sebe."  Následovala naštvaná otázka: "Tak proč tedy nosíš křížek?" Jsem ráda, že mě nedonutila ho z trestu polknout, určitě by to hodně drhlo. Daleko k tomu ovšem tehdy neměla.

K hudebnímu časopisu Bravo jsem měla přístup pouze jako vděčný čekatel. Jak ale upoutat pozornost a sklidit úspěch u hochů a spolužáků? Pochopila jsem, že je zcela nezbytné zajet do Maďarska a zakoupit tam vysněné džíny "mrkváče", potažmo "zipáče" či "kapsáče". Byly to vlastně trochu vylepšené, ale džínsové montérky s kapsami na zip a se zdrhovadly u kotníků. Velké kapsy na stehnech ovšem nesloužily ke vkládání nářadí, ale k totální frajeřině. Kdo neměl "mrkváče", jako by nežil. Jen jejich cena byla nehorázně vysoká a v naší vlasti milé byly se spoustou dalšího jaksi nedostupné.

Rozhodla jsem se tedy přimět rodiče k návštěvě našich jižněji žijících sousedů. Pohodlný a maminkou málo domestikovaný tatík ale nechtěl o cestování ani slyšet. Na mamku jsem tedy citově zapůsobila přes touhu po domově. Však se narodila v příhraniční oblasti Maďarska a obdržela tamní národnost. Dojímala jsem ji a přemlouvala, systematicky, trpělivě a dlouho. Později podlehla mému hořekování a vyrazili jsme i se zlomeným tátou autobusem k Balatonu.

Koupání, slunce a grilovaná kukuřice pro mě začaly mít smyslu až po zakoupení kýžených "mrkváčů". Nesla jsem si je nadšeně z tržiště za nehoráznou cenu s ujištěním, že si odepřu čabajky a uherák, u nás také zřídka dostupné. Štěstím jsem nemohla ani dýchat. Nosila jsem je i k vodě. Kdyby nebylo třicet ve stínu, jistě bych je měla na sobě i na pláži.

Musela jsem si to tedy vynahradit v kempu. Tráva byla všude spálená sluncem na troud. Ulehla jsem tedy na asfaltovou cestu a pod sebe položila ručník, abych byla pěkně opálená a v "mrkváčích" lépe oslnila kluky. Asfalt vděčně vpíjel slunce a kalhoty šly pochopitelně po pár minutách dolů. Vedrem se mi potily i zuby. Navíc jsem nechtěla mít od rozžhavených zipů vypálené cejchy na stehnech. Přimáznula jsem se Indulonou a smažila se na slunci dál, co to dá. Tehdy nás ještě tolik neděsili ozónovou dírou.

Celou noc jsem pak skučela a klepala se jako drahý pes. Ráno ke mně přivolali maďarského lékaře. Doktor klepal na srdíčko, potom vypsal recepis a maminka mu v mateřštině vysvětlila, jak jsem se po vzoru bůčku, pěkně škvařila na asfaltce v džínsech. Nalili do mě společně takovou spoustu vody, že jsem pochopila, jak se cítí přepitý kojenec. Svorně do mě nacpali i jakýsi lék na sražení vysoké teploty. Doktor pak pronesl cosi přes rameno a naštvaně odkráčel. Maminka mi pak přeochotně se zadostiučiněním přeložila, že "kis bolond" je malý hlupák a já zbytek pobytu proležela v chatce. Nevadilo mi to. Můj nádherný indigový sen visel na ramínku a já už se nemohla dočkat, až vyrazíme domů.

Návrat od Balatonu do našeho malého města byl ovšem pompézní. Na ulici mě stavěly ženy a dívky a ptaly se, kde jsem k takové kráse přišla. Hoši ze mě nemohli odtrhnout zjihlý zrak a některé spolužačky málem omdlévaly. Frekvence žádostí o rande se mnou se značně zvýšila, a to mi hladilo mazlivě ego.

Vychutnávala jsem si ten pocit jedinečnosti a "mrkváče" nosila denně bez ohledu na roční dobu. Bez nich by mě byla jen půlka. Zbožňovala jsem je, uctívala, sušila narychlo fénem, když neschnuly...

A ony pak vybledly, prošoupaly se a nakonec – vyšly z módy. Ale za ten super pocit to přeci všechno stálo!