O bolesti, štěstí a přátelství

Během půl roku ztratit dvě zvířecí lásky. Přítelkyně a na život a na smrt, to se každému nestane. Já musím mít ten smutný prim. Říkala jsem si dnes plná smutku a bolesti. 

Ten proud horkých slz prolitých za smrt fenky Peggy a dnes i kočičky Rozárky, se snad nikdy nezastaví. Neblázni, říkala jsem urputně sama sobě, vždyť se děje tolik krásného a pozitivního, co tě naplňuje štěstím! Vydání knížky na spadnutí, budeš mít práci, kterou sis přála, pod stromečkem bylo auto...

No jo. Ale říkejte to tomu bolavému srdci, po kterém se přehnalo tornádo bolestného zranění.

Napsala jsem přátelům na Facebooku, určitě mě pochopí, nejsou bez citu, je mezi nimi spousta kouzelných lidí. Lidí, kteří také ztratili někoho blízkého, nějakou milovanou bytost.

Celý život dávám lidem lásku a ta se mi krásně vrací, až na malé výjimky. Nevrací se jen od lidí, kteří jí nejsou hodní. Vždy sklízíme, to co rozdáváme a sejeme.

Ne, dnes nemůžu ani pracovat, potřebuji vypnout, dospat probdělé noci nad těžce nemocnou kočičkou. To jsem si v duchu řekla, otočila jsem se na gauči s jediným cílem, nalézt ve spánku úlevu a přikryla se hebkou dekou.

A v tu chvíli zazvonil telefon. Karel a Roman. Vydavatelé mojí knihy a dva andělé padlí na zem, aby spojovali a chránili dobré lidi. Ahoj, jak se máš?" zeptali se. S uslzenýma očima jsem řekla, co nás potkalo. "To je nám moc líto..." ozvalo se ze sluchátka. "Ani my pro tebe nemáme veselé zprávy. My  už totiž za tebou nikdy nepřijedeme."

???

Málem jsem spolkla svůj vlastní ohryzek: "Probůh, co se stalo? Zníš nějak smutně, Kájo!"

" No, já vím," odpověděl, "my už opravdu nepřijedeme..."

Napjaté ticho.

"My už totiž stojíme za dveřmi! Vždyť máš čtrnáctého ledna narozeniny!!!" hulákali rozverně do telefonu.

Okamžitě jsem rozcuchaná a ubrečená ze sebe strhla deku a řekla: "Cože?! Chlapi, co blázníte? Čtrnáctého ano, ale února!"

Moje informace vyvolala ohromný zmatek a smích na obou stranách. A během okamžiku jsem stála ubrečená i rozesmátá na schodech, na jejichž jednom stupni ležela krabička s naší mrtvou kočičkou.

Musela jsem vypadat jak zosobnění Aprílu.

A ti dva nádherní uličníci stáli, aniž by tušili ten můj hrozný zmatek a z plných plic hulákali na celou vesnici: "Hodně štěstí zdraví! Hodně štěstí zdraví, milá Šárko...!"

"Bože, neblázněte! Já mám fakt narozeniny až za měsíc!" brečím a směju se dál jak šťastný idiot. "Oba se taky smějí a hlaholí, že to vůbec nevadí, líbají mě, objímají, cpou mi do ruky krásný květináč s uprostřed trůnícím bílým petrklíčem a bonboniérou se zlatou mašlí. Roman podává tři láhve skvělého domácího jablečného moštu a málem mě i s láhvemi rozmačkají.

Užaslý manžel nadšeně sleduje ten hlahol a smích, který během dalších hodin vysušil můj pláč. Vítá je s veselou stejně jako já. Někoho jsme tu nutně v tom tichu a smutku potřebovali.

Nepolkli jsme kapku alkoholu, kluci mi zazpívali dvojhlasně několik písniček veselých k popukání a já na oplátku zarecitovala dvě sprostonárodní básně i s úklonou. Povídali jsme si u dobrého jídla o životě, porozumění, soucitu... také odpuštění těm, co nejsou hodni naší lásky a jen těžko v sobě odpuštění nacházíme.

Probírali jsme moji knihu, která letos v dubnu vyjde a krásné plány, které s ní společně máme... A naplánovali jsme tu správnou oslavu s dortem, která přijde v pravý čas.

Hodně mi pomohli, zjevili se tu náhodou, ale přesto vždy vítáni. Vnesli do našeho domu už po několikáté radost a smích a zaplašili bolest a smutek... Přátelé s andělskými křídly se totiž dokážou zjevit vždy v pravý čas.

Už je vám jasné, že z naší spolupráce vzejde spousta dobrého a přínosného pro všechny čtenáře a dobré lidi?

Děkuji, že jste... vy všichni, pro které jsem napsala tyto řádky.