Občas mívám zločinecké sklony

Neublížila bych hmyzu, kuře ani kotě ze mě nemusí mít obavy. Ale jak se jedná o moje děti a rodinu vůbec, probouzí se ve mně lítá bestie a zlá saň všeho schopná. Jakmile se vyskytne problém, nasadím k jeho vyřešení všechny síly. 

Nesnáším manželovo auto. Prostě ta kára je nablýskaná, stále v ní něco pípá, cvaká, bimbá a to hlavní: pokřikuje na mě a hlásí různé povely anglicky. Ne, že bych byla úplný analfabet zvládající pouze "hau dů jů dů", ale nejsem ani zaníceným anglofilem. Navíc máme zatraceně úzký vjezd do garáže. Jímá mne hrůza, když na mě při couvání bliká a cvaká cosi na obrazovce parkovacího automatu. Nemůžu mu přece to auto odřít, to bych si vyslechla! Nic naplat, jsou dny, kdy je nutné toho naleštěného cizince řečeného "báwo", použít k jízdě.

Jako třeba v případě, když se k nám domů přiženou tři dospělé dcery oslavit narozeniny té nejmenší. A aby toho nebylo málo, společně se (až na tu nejstarší) rozhodnou přemístit z naší vesničky střediskové z bodu A do další ještě menší vísky B na vlak, který je má dovézt do bodu C v krajském městě. A odtamtud se i s nastávajícím zetěm, který se dobrovolně rozhodl stádečko doprovázet, hodlají vydat na vánoční trhy v Drážďanech.

No nazdar, vstáváme před pátou a vlak jede kousek po půl šesté. Máme na spěch, a tak si na noční košili beru bundu a s česáním se nemazlím. Mužův mazel trčí v garáži, odmítl mi ho zaparkovat na noc na ulici. No bodejť, chudáček by mohl nachladnout. První zádrhel je start. Ta potvora temně mlčí a odmítá jakýkoli povel k pohybu. Aha! Mám svůj klíček, doběhnu si pro ten manželův. Říkal přece, že jsou v něm nastaveny povely pro polohu zpětných zrcátek... a bůh ví co ještě. Nic. Zlověstné ticho a kdesi v dáli už houká motorák v bodu B, vzdáleném zhruba pět kilometrů.

Neponížím se. Ani náhodou, abych toho spícího nebožáka utíkala probrat zacloumáním se slovy: "Hele, ono to nestartuje." Nakonec nadšeně dedukuju, že řadící páka je v poloze D. Ten chytrý parchant pro start vyžaduje bod P. Neochotně  sebou škubne, vyjíždím vítězoslavně z garáže a hurá na vlak! Čtyři holky a jeden nedávno ještě kluk hbitě naskáčou do auta a už se jede. Za patnáct minut odjíždí líný vlak motorák.

Po chvilce jízdy a přejetí přejezdu se ovšem na palubním počítači rozbliká červený trojúhelník. Bože můj, co zase to šílené "báwo" otravuje? "Jste připoutaní?" ptám se pro formu a ozve se čtyřhlasé otrávené "joooo." Jedu dál. Nedojet je jen pro zbabělé sraby.

To auto je fakt pominuté. Za chvíli se opět dotěrně rozbliká cosi na obrazovce. Něco jako TYRE PRESSURE LOSS. Matně si vybavuji, moji milovaní Queen zpívají s Dawidem Bowiem Under pressure. Ale, což, není čas na překladatelské oříšky... jedeme! Před námi se líně plouží nějaký "pytložvejk", otráveně ho následuju, stav rozmlácené krajnice mi nedává šanci ho předjet. Zhruba po kilometru ten zpomalený šnek na poslední chvíli prudce strhne volant a vyhne se úplně malinkatému koťátku. Já o pár setin vteřiny také. Oba máme body, to se počítá!

Ale ten zatracený trojúhelník ne a ne zhasnout. To už mi nedá a stavím. Dceřin přítel vybíhá z auta a během chvíle zdrceně konstatuje: "Tak jsme v hajzlu, levé zadní máš na ráfku." Po zjištění toho, že má pravdu, zuřivě mávám na modrou poštovní dodávku. Poštovní panáček je kupodivu celkem ochotný mou rodinu dovézt na vlak, ale po chvilce usoudíme, že už je stejně pozdě a ten houká kdesi na cestě do krajského města.

Ještě je šance tam ty děti dopravit, autobus do Drážďan odtamtud odjíždí až před devátou. Dcery cvakají zuby v autě, my dva letíme na místní statek. Autem je to kousek, pěšky je to na dlouho. Ospalý chlápek vychází oblečený před dům, někam se chystá. "Prosím vás, můžete nás dovézt vedle do vsi? Manžel má v garáži letní pneumatiky." Vysvětluju o překot tomu netečnému zabedněnci naši zoufalou situaci a snažím se o přátelský tón s ujištěním, že u nich kupuju vajíčka. Neexistuje, nemůžu, za chvíli pro mě mají přijet a musel bych zavřít bránu statku," odpovídá nelidsky. Za zadkem mu stojí tři osobáky, ale ani jeden evidentně nehodlá použít. Deset minut se ho zuřivě snažím přesvědčit, že by za pět minut byl zpátky i s naší rezervou. Ujišťuju ho, že si do těch vrat stoupnu a budu hlídat. NEEXISTUJE.

S neslušnými ošklivými slovy na rtech vycházíme ze statku a já se snažím někoho stopnout. V dnešní době... chápu tu neochotu někomu cizímu v ranní tmě zastavit. Je přesně sedm a do vsi přijíždí bílá dodávka místního Vietnamského obchodníka. Když zastaví u svého krámku, běžím za ním pološílená stresem. Musím vypadat jako terorista, noční košile mi čouhá z černé bundy, rozcuchaná k tomu. Vyděšeně přemáhá chuť zvednout ruce vzhůru a mění barvu pleti ze žluté na bílou. Jsem rafinovaná jako cukr a stejně sladce se ho snažím přesvědčit, aby mě okamžitě odvezl zpět do bodu A pro kolo k autu. Ihned mu vyprávím, že k němu chodím nakupovat, a že důchodci chvíli na své rohlíky počkají...

Nakonec ho unáším jeho vozem a po cestě vyprávím o naší apokalypse. Doma muž hází do jeho auta rezervu a oba hbitě odjíždí směr "kolečko se polámalo". Doma uklízím rozkousané věci od dceřiny praštěné feny, která nesnese být minutu sama. Ve chvíli, kdy si stavím na kávu a chci mít svatý klid, zazvoní můj mobil. "Mami, že ty jsi tátovi odvezla klíček od auta?" ozve se ze sluchátka věta, kterou bych nejraději přeslechla.

Blbost, odpovídám a v té chvíli nahmatám v kapse své bundy ten zpropadený klíč. Ošklivě si nadávám a přemýšlím jak klíč dopravit do místa apokalypsy. Ještě pořád je šance, že pokud včas vyjedou, stihnou autobus do Drážďan na trhy. Říkám si a běžím vzbudit sousedy.

Než sáhnu na zvonek, zahlédnu před sebou koncová světla auta stojícího u domu souseda, kterého vlastně vůbec neznám. Opět v poklusu vlasy vichřice podoba a za mnou vlající noční košile. Hulákám už zpovzdálí: "Pane sousede, prosím vás, zachraňte mě!"

Málem se zalykám, jak  překotně se mu snažím vysvětlit, že Vietnamec mě dovezl pro kolo auta, se kterým odjel s mým mužem a tam, vedle ve vsi, stojí auto s téměř všemi mými dcerami a jedním chudákem málem ještě klukem, který je hlídá. No, a potřebují klíček k autu... a ten mám jaksi  v bundě.

Soused se neudrží a se smíchem povídá: "Paní sousedko, až se vrátíte domů, zalezte do postele a dělejte až do večera, že nejste."

V životě jsem neviděla tolik vděčných a obdivných párů očí jako ve chvíli, když jsem vítězoslavně vystrčila ruku ze staženého okýnka sousedova vozu, který přibrzdil kousek od manželova auta. Prožívala jsem euforii, jako kdysi generál Patton, když osvobodil naše území a v hlavě mi vytanula věta, kterou kdysi pronesl:

"Dobré řešení, které se razantně použije nyní, je lepší než řešení dokonalé, které se použije o deset minut později.“

A tak důchodci naštvaně přešlapovali při čekání na své rohlíky, rodina se dočkala své mámy a uvěřila, že se má šanci konečně dostat do vytouženého cíle. A máma se dočkala zaslouženého obdivu od svých dcer, které se k ní mnohdy chovají vcelku nevybíravě.

A ta malá, úplně nejmladší se dočkala svého vytouženého dárku k narozeninám, které málem proseděla v anglicky komunikujícím autě. Konečně na výlet – směr Drážďany!

A ponaučení pro příště. Manžel by už  konečně mohl začít vozit tu zatracenou rezervu...