Jak se stát maminkou roku – semifinále

V životě se má zkusit všechno. Když jde o zkušenost a dětské poznání světa, platí to dvojnásobně. Tak jsme se s naší Klárkou pustily do soutěže Maminka roku 2017. Samozřejmě s nadšením, protože jinak to ani neumíme.

Podle důvěryhodného zdroje, když se pořádá obdobná soutěž například v Itálii, pro účastnice je zajištěn pětihvězdičkový hotel s veškerým komfortem a agenturou je hrazena doprava první třídou a sepsána smlouva. Tak tedy pro srovnání. Jak probíhá taková volba Maminky roku u nás v republice?

Maminek postupujících do semifinále v Jihlavě, které se koná 8. 10. 2017, je čtrnáct. S tím, že nás údajně ještě jedna doplní. Smíříme se s tímto faktem, ale je to změna oproti původnímu výroku majitelky agentury, říkejme jí Báthory. V kempu jsme se nadšeně ubytovaly v pionýrských chatkách bez vody za sedmnáct set na noc. Druhý den nám bylo řečeno, že do semifinále postupujeme opravdu všechny. Proč tedy něco nevydržet. Podle ceníku ubytování vychází necelých čtyři sta za noc s plnou penzí pro dospělého. Je pochopitelné, že určitou částku spotřebovala práce realizačního týmu. Ale nám bylo řečeno, že pro nás je grátis. Jak velkorysé. Ale stačila by pravda a nikdo by se nezlobil. 

https://sarkavanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=617727

S sebou jsme měly mít večerní róbu, ve které jsme zmateně pobíhaly kvůli fotografování mezi chatkami ve vysokých lodičkách. Fotograf nás nejprve odmítl v tomto nevhodném oblečení fotit, ale pak se poddal zřejmě nátlaku realizačního týmu. Fotografie i přes jeho výhrady dopadly skvěle, protože je opravdovým profesionálem.

Ale teď už honem po vlastní ose ve vlastní režii do Jihlavy. Počet zúčastněných klesá z patnácti na čtrnáct. Jedna z maminek z původní sestavy je s dítětem v nemocnici. Za ubytování v hotelu agentura inkasuje na jednu noc pro tři osoby devatenáct set korun. V ceně je snídaně, drobné pohoštění a musíme mít s sebou svůj doprovod pro dítě, abychom se v klidu mohly potit ve fitness centru. Jeho pronájem zařídila jedna z maminek. Zrovna ta, která přistoupila do týmu jako poslední. Agentura nám před účastí v semifinále dala za úkol zajistit si sponzory. Někteří z nich zasednou v porotě. To není asi zrovna objektivní přístup. Všechny maminky sponzory pochopitelně nemají. Rodinní příslušníci, kteří hodlají přijít na semifinále, musí zaplatit vstupné sto padesát za vstupenku.

Zajímavá podmínka pro ubytování zní: Maminky s dítětem mají spát na pokoji spolu a pro děti musí s sebou mít doprovod. Doprovázející, přestože se v životě neviděli, mají spát na pokojích společně. Zřejmě snaha agentury pro podporu mezilidských vztahů. To se nikomu pochopitelně nezamlouvá a i za cenu nepohodlí spíme s Klárkou a dospělou dcerou na dvoulůžkovém pokoji.

V sobotu v devět ráno odesíláme děti s doprovodem do ZOO a v deset vypukne nácvik choreografie na soutěž ve fitness centru. Nezávidíme nové mamince, jak se vše zvládne naučit. Bez problému. Vše, co jsme v létě pracně trénovaly ve vedru na antuce v pionýrském táboře, bylo vetováno. Báthory nás začala učit úplně nové krokové variace na úplně jinou písničku. Přizvaná režisérka se k nám chová nevlídně a na mě pohlíží vyloženě nepřátelsky. Nejsem taneční talent, ale vše si poctivě odmakám. Chyby v nácviku v choreografii nesourodých maminek, které mají jen půl dne šanci se secvičit, jsou určitě běžné a odpustitelné. Přesto je část maminek majitelkou agentury nazvaná "odpadem soutěže". A to vážně povzbudí.

Odpoledne po krátkém obědě letíme, tentokrát už s dětmi a ještě s pizzou u pusy, zpět do fitness centra přes Jihlavu. Tam zjišťujeme, že i dětem vedení agentury změnilo choreografii a písničku. Báthořina dcera, moderátorka celé akce, konstatuje, že původní "Pramen zdraví z Posázaví" je trapná v kontextu k "Sex Bomb" od Toma Jonese, na kterou tančí maminky. Taky názor. Ale pro nás nový začátek a zbytečný nácvik něčeho nového. Nechápeme tu změnu. Moderátorka měla na workshopu v Kamenici, doufejme, taky mozek s sebou...

Při nácviku volné disciplíny mi v jedné pauze Báthořina dcera oznamuje, aniž by byla tázána, že její maminka vypadá mnohem mladší než já, přestože jsme stejný ročník. Asi aby mne psychicky pozvedla. Bože, já přece nemám zájem si s někým měřit vrstvu použitých líčidel. Jsem svá a taková už zůstanu. Snažím si tu hlášku nebrat osobně, přestože padá z úst dívky ve věku mých dcer a přímo mně do tváře. Někteří lidé mají opravdu morbidní smysl pro humor.

Báthory se ráda poslouchá. V tělocvičně má přednášku a omlouvá se všem maminkám, že agentura pozvala všechny a ne rovnou finalistky. Ušetřily by jim prý tak zbytečně vynaložené finance a stres. Jak může vědět, které z nás jsou finalistky? Není od toho porota?

Hudební podklad pro naši volnou disciplínu nebyl nikde k mání. Jsou drahé kvůli autorským právům. Ale naštěstí jsem koupila alespoň karaoke "Nechte zvony znít". Tu písničku si s dcerkou doma zpíváme odjakživa, máme ji zažitou a ona se moc těší, že budeme dvě nevěsty. Já celá bílá v kalhotách a halence a ona v krásných svatebních šatech koupených speciálně pro tuto příležitost.

"To je celé o tobě!" řve na mne hostující režisérka, jen co začneme zpívat. Mikrofon je nastavený pouze na mluvené slovo. Vím, o čem píšu, dvacet let mě jako speakra živí.

Před soutěží jsem produkci žádala dva mikrofony s efektem zpěvu. Zděsila jsem se kovového zvuku karaoke, nejsem profi zpěvačka, ale tohle je moc. "Jak... o mně?" ptám se překvapeně. Ať prý zpívá celé jen malá a já jen kousek. Ale tak to nemáme připravené, pro dítě je to těžká písnička. Klárku to rozhazuje a vypíná, stojí jak sloup. Začínáme zpívat znovu. "Stop! Ne, vy se vůbec nehýbáte!" vyje táhle tetovaná režisérka.

Na třetí pokus se snaží, abychom s malou každá stála na jedné straně tělocvičny, šly směrem k sobě a zpívaly obě společně. Ale jak, když máme jen jeden mikrofon a na mluvené slovo? Cítíme se zoufale, Klárka je zatlačená do kouta a dětský mozeček odmítá zpracovat tyto požadavky.

"Tahle disciplína se mi nelíbí, budete ji muset předělat," vmete mi Báthory do tváře: "Tvoje síla je v rétorice. Složíš básničku, kde zazní: "Tak jsme spolu zase tady, ukážu vám své oldies vnady." Marně přemýšlím, proč mám vyměnit zpívaný "oldies song" za "oldies vnady"básně.

Jak bych se s dcerou pohybovala v rytmu téhle lascívní recitace, a jak by vůbec působila mezi soutěžními scénkami s dětskými motivy? Jak vůbec do rána složit báseň a jak do ní zapojit dceru? Jinou scénku secvičit nestihneme a kde bychom vzaly tak narychlo rekvizity...

V půl osmé večer končíme naprosto uondané nácvik.

V neděli ráno vsázím tedy na jistotu a jsem rozhodnutá i přes zjevnou nevůli ansámblu důstojně reprezentovat svoji věkovou kategorii a na písničce trvám. Přestože začínám tušit, že jsme v soutěži nežádoucí. Pokud byly k našemu vystoupení výhrady, měly nám být ale sděleny už v létě v Kamenici nad Lipou, abychom měly rovné šance jako ostatní maminky, scénku volné disciplíny změnit.

A to zásadní, přítomné zpěvačce je přesně na míru ozvučen sál a v profi podkresu s echem zní v mikrofonu její hlas znamenitě. Proč ne nám? V odposlechu se neslyším a jímá mne hrůza. Budu zpívat stylem "moje teta, než ji strýc zabil". Jsme jediné výhradně pěvecké číslo, a tím chceme být jedinečné.

Na generálce režisérka záměrně přehrává, jak máme společně s Klárkou mávat rukama. Chňape po našich rukách ze sálu na jeviště a snaží se naznačit "čím výše, tím lépe". Poskakuje zlomyslně do rytmu písně, plná zloby, že tohle číslo nechce. Je mi jasné, jak se bude povzbudivě tvářit při závěrečné produkci, až zasedne v porotě.

A už to začíná. Neveřejné semifinále za přítomnosti poroty a rodinných příslušníků. Věděla jsem, že odjet znamená přiznat slabost a zklamat Klárku. Zůstat a zpívat znamená karaoke fiasko. Čtrnáct maminek a stejný počet dětí je napresováno v miniaturní šatně tak, že ze dveří málem trčí jen vytlačené oči. Nedýchatelno a horko. Není kam šlápnout a ve zmatku si vzájemně prohazujeme svršky. Čtyřletý Tomášek spí ve stoje.

Člověk většinou vycítí, že je někde nechtěný. Taky si uvědomí, jak hluboce se v lidech mýlí. Náš zpěv hodnotí sama moderátorka a netaktně ovlivňuje porotu: "Jistě mi dáte za pravdu, že zpívat na veřejnosti chce kus odvahy. V tomto případě jí to chtělo opravdu hodně." 

Soutěž pro nás dopadla tak, jak měla. Bez postupu do finále a malá ronila slzičky. To přebolí. Daleko více ji ale ranilo, když nechtíc na chodbě hotelu vyslechla, jak nechvalně se o některých maminkách vyjadřovala majitelka agentury se svojí dcerou. Hlavně se vesele bavily na můj účet. Raději nejsem konkrétní. Navíc, prý ony obě, být na našich místech, by soutěži dodaly mnohem větší glanc. Jistě, skromnost především. Tohle neetické a neprofesionální vyjadřování si obě dokonalé a arogantní dámy měly nechat až někam po soutěži k vínu.

Když jsem se v agentuře proti tomuto jednání ohradila, byla mi sděleno, že má dcera lže.

Všem deseti (vlastně jedenácti) finalistkám přeji dobré umístění a svým způsobem je lituji. Protože v nás dvou s dcerkou zůstala po soutěži nepříjemná pachuť a podobného klání se už zcela jistě nezúčastníme. Žily jsme i bez soutěží spokojeně. Proto podotýkám, že nejsem nijak zhrzená a někde v koutku nenaříkám  pro korunku. Jsme jen lehčí o sedm tisíc za náklady, ale bohatší o cennou zkušenost, kterou vám předávám.