Celý svůj život si zakazuju být dobrá, hodná, pošetilá, naivní, dobrosrdečná a starostlivá. Tyto vlastnosti člověku akorát komplikují život.
"Nesnáším aktivní blbce," řekla mi kdysi známá veterinářka, když vnořila ruce do útrob mé kočky a já jí nabídla asistenci. Kočičí packy přivázala kamsi fáčem, aby se jí nepletly do rány. Operaci zvládla bravurně sama. Dobře tedy. To byl další moment, kdy jsem si zakázala výše uvedené. Speciální podkategorie dobrosrdečnosti je pro mne nekompromisní láska k trpícím. Hlavně k dětem, seniorům a zvířatům. Tady selhávám zcela pravidelně.
Jako kdysi s televizním štábem kolem Vánoc, když jsme jeli natáčet do dětského domova. Málem mě zabilo, když mě malá okatá holčička vzala za ruku a s očima upřenýma do těch mých, se zeptala: "Teto, můžu jít k tobě domů?" Měla jsem v té době problém uživit své vlastní děti. A byt taky nebyl nafukovací. Bála jsem se odpovědět a tu otázku uslyším do smrti.
Dodnes vidím před očima, jak sbírám pod pohrůžkami násilí do auta zuboženého psíka, kterého se rozhodli pubertální haranti oběsit na provazu. V útulku ho nechtěli, prý jsou jiný okrsek. Doma dětí jak nábytku a zvířat taky požehnaně, jela jsem s pejskem na městskou policii a zalhala o místě jeho nálezu. Až pak ho museli z rukou černých šerifů v útulku přijmout.
Proboha, proč si pořád tak komplikuju život? Kladu si snad po sté tuto otázku. Všechno moc prožíváš, nemáš být tak hodná, napsala mi tuhle známá. Tak to ti moc děkuju za radu, skřípám zubama a přemýšlím, jak na to. Zvíře mi nesmí do bytu. Zní nejčastěji věta lidí, kteří zvířata prostě nemusí. Klidně překročí zraněné nebo nemocné zvíře a bez výčitek odkráčí za svou vidinou čistého bytu s neposkvrněnými koberci. Jsou to svobodní lidé. Nekomplikují si život a dobře se jim usíná. Nepomůžou, ale naštěstí ani neublíží. Takový je můj muž. Je prostě takový. Vyrostl v takovém prostředí. Úplně chápu, jaké má pohnutky mě zabít. S člověkem založeným jako já, nemá snadný život. On odmítá pochopit, proč mám občas chuť zabít já jeho. "Ty kočky mě štvou, pořád mňoukají a tlačí se domů. Abych se bál otevřít dveře," říká často nakvašeně.
"Ano, kočky mňoukají. Kočky to tak prostě dělají. Stejně jako prase chrochtá. Mají hlad. Ty si taky řekneš o večeři," odpovídám vždy podrážděně. Krmím kočky prostě doma. Nehodlám totiž vykrmovat drahými granulemi značky Hogo Fogo celou vesnici. Najedí se a jsou ve chvíli venku.
Můj poslední počin byla spása asi dva měsíce starého kotěte.
Vezli jsme nejmladší dceru na autobus, který ji s dětmi měl odvézt do tábora. Jak jinak, do tábora s koňmi. Mám ty moje všechny holky úplně "celá máma". Než odjela, připletlo se nám pod nohy to kotě. Umřela by snad na místě, kdybych tu chlupatou kuličku s neskutečně zhnisanýma očima, nechala na pospas staré opuštěné továrně. Mávaly jsme si společně a tajnými gesty si naznačovaly, že kotě prostě BUDE DOMA. Maminky ostatních potomků srocené u autobusu, který se chystal naše výkvěty spolykat a odvézt, soucitně přihlížely. Kotě litovaly, mě chválily, jaká jsem duše dobrá. U žádné ale nezůstalo schoulené pod bundou. Zato u mě jo. Vetší pitomec prostě nebyl v té chvíli k mání. Ne, nepište mi prosím vás, že máte na půdě několik koťat, protože nekastrujete. Nenabízejte mi psa, kterého vám zlovolný bytný nedovolí mít v podnájmu. Proč? Odpověď hledejte v úvodu mého blogu, pokud jste ji náhodou nevytušili.
První den s kotětem, ze kterého se díky bádavému pohledu pod ocásek, vyklubala holčička, stál za nic. Veškerou péči o ni jsem prováděla nervózní mezi průběžným vrčením manžela. Uši plné svrabu, oči zhnisané zánětem. Škrkavky a podobné mrchy si v číče zcela jistě udělaly kongres na téma: "Jak spolehlivé zničit kočičku." K tomu děsný průjem, který z koťátka udělal průtokový ohřívač. Kašel a rýma, spolehliví zabijáci, si v nešťastné kočce vydobyly také svoje právo na pobyt. K tomu dvě naše dospělé kočky, které podpořily nevraživost páníčka nenávistným syčením, při kterém se rázem proměnily v husy. Slíbila jsem jim hladovku. A pánovi taky. Nic naplat, kotě muselo na noc ven. A noci už bývají chladné. Uklidněna péčí o něj a jeho viditelnou úlevou, protože všechny potřebné léky jsem měla doma, jsem stejně celou noc strachem o něj nespala.
Celou neděli jsem si prosadila pobyt kotěte doma a bonusově jsem ho pokřtila.
Získalo skvostné jméno Nely. "Nedávej TOMU jméno, ať si TO na nás nezvyká," ozvalo se ubručeně z křesla. "A navíc jsi slíbila, že až tu kočku vyléčíš, odneseš ji do útulku," bručelo dál křeslo. "Tak na to zapomeň!" řvalo ve mně všechno, ale potichu a s podbízivým úsměvem gejši jsem servírovala osvědčený, výborný oběd, který má muž rád.
Třetí den se Nely ztratila. Odnesla ji sousedčina dcera. Naštěstí druhá sousedka má smysl pro pořádek a trénovaný pozorovací talent. Nelu jsem tedy vystopovala a donesla domu s výčitkou, že ji zajede auto a musí být doma. Zabralo to. Večer jsem přistihla muže, jak si kotě zkoumavě prohlíží a zabručel něco ve smyslu, že kdyby bylo alespoň hezké a že už černého kocoura máme. Čtvrtý den se z obýváku ozývá: "Auuu, ty magore!" V očekávání katastrofy přibíhám a muž opatrně setřásá z nohy kotě zakousnuté v palci. Kupodivu se usmívá a pak, jen tak náhodou zavadí o míček, který se rozkutálí a Nely se za ním vděčně rozběhne.
Dnes se mi nabídl zajímavý pohled. Muž sedící na křesle v klíně s notebookem a uprostřed něj rozvalená Nelinka. Na oko přísně říká: "Jedeš dolu, ty potvoro?!" Dělám, že to nevidím, aby se nemusel za svůj cit stydět, a odkráčím do kuchyně. "Moc si tu nezvykej, kočko," zaryje se do mých zad. Jak to tak vypadá, polomrtvé a nemocné kotě má domov.
A dokud žili, bydleli v tom domečku všichni až do smrti… A to je konec příběhu, kterak aktivní blbec přiměl člověka, pro kterého by zvířata na téhle planetě být vůbec nemusela, vzít na milost kotě v nouzi. Myslíte si, že má smysl snažit se být jiná? Nebo je lepší probouzet lásku v těch druhých…
