Jste-li nemocní, nechoďte raději k doktorovi

Lehnu si na louku, sežvýkám někde tu a tam nějakou bylinku. Začnu se modlit, i když to moc neumím. Udělám vše pro to, abych už nikdy nemusela na polikliniku. Ale jak to vyřešit, když marodím já i malé dítě?

Safra, už aby bylo venku zelené a nasušilo se na čaj. A skočíme taky k bábě kořenářce.

Až dosud jsem si myslela, že se mi to stalo jako jedné z mála. Že lékařů je spousta a s nadšením čekají na každého pacienta, kterého s láskou profesionálně vyšetří a odbaví. Kdepak. Tři roky marně sháním dostupného dentistu. Místně i cenově. Své služby mi nabízejí zubaři soukromí. Za čistění zubního kanálku: pět tisíc.  Začneme tedy celá rodina, chroupat opravdu bylinky. Prý je dobrá i kůra borovice. Lidi z města se asi smějí... zubní ordinace na každém kroku. Na vesnici je člověk ztracen. Ale nechme pro tuto chvíli zuby raději stranou. Bolí každého a bez zubaře nebo kováře se prostě neobejdeme.

A tu máš, čerte, kropáč, nemocné dítě i matka. Vydaly jsme se tedy k lékařům s dcerou obě. Vstupujeme do čekárny v devět ráno, aby odezněl příliv pacientů na odběry. Neuvěřitelné. Lékařka si dovolila vzít minulý týden dovolenou a dokonce i sestřička. To si tedy naběhly. Po zaslouženém relaxu na ně čekala neskutečná invaze výhradně maminek a babiček s děcky. Zajímavá epizoda s maličkým klukem, se kterým cloumala čtyřicítka. Chtěly jsme ho samozřejmě pustit dopředu. Zbytečně. Zadními dveřmi proudila do ordinace fronta čekajících novopečených maminek s kašlajícími miminky. Mají pochopitelně přednost.

Znáte děti, neposedí, lumpačí, dokud to není opravdu zlé. A teď to zlé bylo. Klučík usnul mamince v náručí a úplně sálal. Nešťastná máma prosila sestřičku o nějaký lék na snížení horečky, než přijdou na řadu. Nemůže, bohužel. Mají to zakázané. A tak se další maminka slitovala a běžela do vestibulu polikliniky koupit v lékárně něco na horečku. Pamatuji z dětských let laskavou paní doktorku, která ve skříňce v ordinaci měla běžné léky pro první pomoc. A směla a chtěla je podat.

Po třech hodinách s unuděnou protivnou ratolestí v čekárně narvané dalšími marody jsme konečně na řadě. Neskutečné. Původní naštvání na neschopnost odbavit pacienty včas okamžitě vyprchalo. Sestra se pokouší spolykat bez kousání chléb ke svačině v ordinaci plné bacilů. Na můj tázavý pohled odpovídá: "A to si nemáme čas skočit ani na záchod. A nejhorší je, že si to lidi dělají sami. Přijdou si nechat prohlédnout bradavičku, vyplnit papír, který by snesl odkladu. Urgentní nemoci neberou v potaz." A pak dodává: "Víte, jsme už z toho unavené. Haldy potvrzení, papírů. Neordinujeme. Píšeme, razítkujeme..." A tak se ptám: " Můžeme se objednat na kontrolu?" Ne, bohužel to nejde. Nehodlám celou situaci hodnotit. Nemám na to sil ani náladu.

Velmi profesionální a ostřílená lékařka chápe naší situaci, prohlíží krk i mně (což nemusí), malé předepisuje antibiotika a posílá mě na ORL, kde ordinují od třinácti hodin. Tedy, posílá nás tam pochopitelně obě. Malá musí nedobrovolně s mámou. A tam sedíme v narvané čekárně další dvě hodiny. A to už je opravdu zoufalá situace. Malá polehává, kroutí se jak had. A to je většinou hodně trpělivé a hodné dítě. Mně není pochopitelně taky dobře a obě máme teplotu. Stihly jsme naštěstí sníst polévku v bufetu a koupit minerálku. Z nudy trénujeme "otorinolaringologická" a malá se směje, když jí tvrdím, že všichni v čekárně sedí proto, že to slovo chtěli vyslovit a polámali si jazyk. Už mi docházejí nápady. Přemýšlím, jestli tady nalapáme nemoci, které ještě nemáme... Malá se na chvíli probírá z polospánku a hlasitě na celou čekárnu pronese: "Mami, tady je to jako na letišti!"

Vybavené léky opouštíme v patnáct hodin úplně vyčerpané polikliniku a já si jedu ještě do jedné drogerie vyzvednout důležitý balíček. Musím vypadat hodně sklesle a jen tak prohodím, že není nic horšího než strávit půl dne na poliklinice. Obě prodavačky mě soucitně poslouchají a ochotně mi přizvukují ještě další dvě maminky, které potkalo něco obdobného. Chvíli si tak přizvukujeme, smějeme se, jak jsme si padly do oka a jsme stejná krevní skupina. Podepisuji převzetí balíčku a najednou se to stalo. Ve žlutém firemním tričku ke mně přistupuje anděl. Pohladí mě po tváři. Chvíli sleduje, jak to přijmu a najednou mi na tu tvář přilétne pusa. "Jsi hodně zničená, viď, nedivím se," ozve se. "Já jsem Lucka a moc mě těší," podává mi ruku. Nám se to už taky stalo, tady je to běžné. Až půjdeš kolem, stav se zase na kus řeči..." Nemám ani sílu, aby mi vyhrkly slzy. Jen se zkoumavě dívám, kde má schovaná křídla. Určitě pod tričkem. 

Je důležité mít své anděly. Říkejme jim, jak chceme. Ale jsou při každém z nás. Potřebuje je přetížený doktor, vyčerpaný pacient, opuštěný milenec, nešťastná prodavačka... Jsou tady prostě s námi. Díky.