Máme sousedy. Vy asi taky, že ano. Kdo je nemá, bydlí na samotě u lesa nebo u krmelce. Nebo kdesi v rozlehlé tundře. Někdy takovým lidem můžeme jen závidět. Naši sousedi si pořídili klokana. Ten tvor celé tři roky vyje a vyje.
Ráno, odpoledne, celou noc. Podle toho jestli je na zahradě sám, nebo není. Nebo jestli rodina odjela, či ne.
A tak se náš život za poslední tři roky od základu změnil.
Máma celé dny pouští hlasitě rádio, aby nebyl kenguru slyšet. Táta nosí často sluchátka, protože občas pracuje doma a klokan vyje. A to malé dítě už je naučené a vždy oznámí: "Mami, už zase vyje ten klokan." Táta dítě neslyší, protože mu už ta sluchátka přirostla k hlavě. Je docela možné, že mu z nich i v pruhu řídnou vlasy. Prekérní stav... chudák chlap. Nevadí. Pro klid uděláme všechno. Dorozumíváme se tedy posunky.
Strategicky nejhorší bývají večery a noci. Venku vše ztichne. Klokan vyje na měsíc. Nekritičtější bývá úplněk. To vyje úplně šíleně a k tomu štěká.
Dítko má tu výhodu, že usíná na odvrácené straně domu spánkem spravedlivých a nevinných. V ložnici rodičů ovšem často zavládne dusno. Máma má sluchátka, táta má sluchátka. Pokud se chtějí obejmout, motají se jim do sebe přívodní kabely. Začnou po čase uvažovat o bezdrátových sluchátkách, aby mohli v noci spát, klokana neslyšeli a nemotali se do sebe. Po čase zaujme v ložnici své místo televize, její zvuk ledacos milosrdně překryje.
Sousedka je dost nemocná, nechtějí být na ni oškliví a doufají, že se sama dovtípí. Možná že si uvědomí to, že v celé ulici je spousta psů. Co domek to pes, hafan nebo ratlík. Ale všichni štěkají, jen když je důvod. Na pošťáka, na lidi ze sociálky, z finančáku, prostě na nezvané hosty. Nebo na cyklistu, který drandí kolem. Anebo po psím způsobu sami na sebe.
Jak už to tak ale bývá člověk je nejvíce oblíbený, když si nechá vše líbit a neozve se. Jednoho dne se totiž liberální a tolerantní máma naštve a milé sousedce zatelefonuje. Přesto vše ji osloví zdrobnělinou a přelíbezně ji požádá, aby něco s milým klokánkem udělala.
Přece jen, venku mrazy lížou desítku na teploměru, třeba je tomu nebohému tvoru zima. Pobyt v garáži nebo na chodbě domu by mu jistě pomohl. Nebo je jen nevychovaný. Může také trpět separační úzkostí a to je dobré podávat bylinné prostředky na uklidnění. Přemýšlíme za sousedku.
Další den se situace opakuje. Tvor s kapsou na břiše vyje, štěká a vyje. Paní sousedka se má k dovtípení přibližně, jako lačný ke stolici.
A tak mamka pro změnu zase píše esemesku. Nemůžeme spát, to vytí je prostě nesnesitelné, nezlobte se... Netrpělivě čeká na odpověď a na ticho před domem.
Zpráva z protistrany opravdu přijde. Její obsah je šokující.
"JE TO PES. ZPÍVAT NEUMÍ, JE TO ZVÍŘE".
Rodina překvapeně zírá a nemá sil na žádnou další reakci. Ta odpověď je totiž opravdu rozumná a vše vysvětluje.
Jeee, aha! Tak on to je pes? Tak to promiňte, to jsme opravdu nevěděli! To zcela mění situaci.
Nicméně pes vyje a štěká stále dál... Zrovna včera zpíval Rusalku pozpátku. To vám byla krása!
