Vylezte z té ložnice, vím o vás!

Přináším všem rodičům návod, jak se totálně znemožnit před ratolestmi. Stačí si jen nevzpomenout, kam člověk pověsí klíček od ložnice. A něco málo upít.

Přestala jsem kouřit, už tomu bude deset let. Jsem na to patřičně hrdá a uvědomuji si, že kuřák je tvor poměrně hnusný. Líbat kuřáka je jako olíznout popelník s tisícem vajglů. Kuřáci, přestaňte po mě prosím vás házet kameny.

Vím, o čem mluvím a byla jsem taky tak odporná. Obdivuji se člověku, který mě miluje, že dokázal, ač sám nikdy nekouřil, milovat mě prokouřenou a smrdutou dlouhých šest let, a pak si mě i vzít. Uvědomuji si přesně, že spouštěčem závislosti byl u mě zpravidla alkohol, to se pak člověk rozkouřil jako darebná kamna. A tak jsem ruku v ruce s típnutím posledního "špačka" přestala prakticky i pít, abych se nenechala svést zase ke kouření. To vše má za následek, že i když se příležitostně napiji alkoholu, mám hodně lacinou opici. Stačí tři piva a říkám psovi slečno.

Je to už víc jak deset let nazpátek, bydleli jsme já, můj muž a tehdy ještě tři dcery (čtvrtá se narodila o pár let později) na okraji Prahy.

Odskočila jsem si na vínko ke kamarádce v sousedství, ale před odchodem si říkám, ty naše malé všetečné všudybylky určitě zase budou podnikat nájezdy na tátův počítač v ložnici. Určitě zase provedou nějakou neplechu, jejich počítač je tak magicky nepřitahuje. Táta má stokrát lepší hry přeci. A ten se pak chytá za hlavu, jak mu ten jeho přístroj, kterému se mnohdy věnuje intenzivněji než mně, zase celý rozštelovaly. I když... Kolikrát jsem uvažovala o zaseknutí mechaniky, ustřižení přívodního kabelu...či jiné sabotáži, abych si získala mužovu pozornost.

Ale i tak jsem si řekla, potvůrky podivné, já na vás vyzraju. A s touto myšlenkou jsem pověsila klíček od ložnice na věšák v chodbě a hodila přes něj čepici. A tím jsem uchránila drahý počítač před jejich zvídavými a nenechavými packami. Spokojená jsem se rozloučila s rodinkou a vykráčela z domu.

S kamarádkou bylo blaho, posezení u roztopených kamínek v její pracovničce se protáhlo více než bych chtěla. Není nad to si příjemně poklábosit se spřízněnou duší a něco dobrého zakousnout a popít. A tak se klábosilo a popíjelo. Má spolehlivě fungující záklopka naštěstí signalizovala "dost".

Doma bylo hrobové ticho. Říkám si, safra, co se to děje, snad neusnuly dříve než táta? To u nás nebývá běžné. Ten spal spánkem spravedlivých a pracujících, slastně rozvalený u telky a vůbec netušil, že jsem se přikradla domů. Dětský pokoj tichý jak katedrála, což mě ujistilo, že usnuly i holky.

Příjemně omámená alkoholem jsem se rozhodla je následovat a tak jsem vzala za kliku ložnice, že si vezmu pyžamo a vlezu do sprchy. Samozřejmě bez něj. Klika cvakla. Ale máma nevchází do dveří. Ty zůstaly totiž jak přibité. Safra, že by nějak zaskočil zámek? Zabrala jsem podruhé. A zase nic. Aha, prolétlo mi hlavou, ty potvory mrňavé si tam vlezly k počítači a zamkly se. No počkejte, já na vás vyzraju!

Takhle na bystrou mámu? Nemáte šanci! Zalomcovala jsem klikou už pořádně a zacloumala dveřmi, jak to jen šlo. Nic. Zoufalé ticho. Nebylo slyšet ani příznačně potutelné chichotání. Tak to mě tedy řádně rozohnilo a zaťukala jsem: "Vylezte, holky, já vás slyším, nechte si ty fóry!"

Zase nic. Pohřební klid. Hlava zamotaná vínem se ze všech sil snažila vydedukovat, proč se zatraceně nic neděje. Zhluboka jsem se nadechla a zalomcovala opět. To ticho v ložnici mi přišlo vzdorné, neuctivé a jednání dcer výsměšně ignorantské. "Holky, tak už dost a vylezte z té ložnice! Vím o vás, já to tátovi neřeknu, že mu lezete na počítač!" Tentokrát jsem zařvala už hodně silně: "Holky, já vás vykostím jak bůček!" Oči se mi leskly vínem a vztek už jsem měla řádný. Ale ten rázem vyprchal zároveň s alkoholem.

Otevřely se dveře dětského pokoje a z něj vyťapaly tři páry bosých dětských nožek na chodbu. Ve stejnou chvíli se z obýváku tamtéž vyploužil i rozespalý muž, který musel nutně rekognoskovat terén, kdo to tak ukrutně řve a dělá rámus.

Památná věta, kterou pronesl, byla: "No jo opilá maminka se nám vrací z hospody!"

Málem jsem se propadla do horoucích pekel. A holky, aby tomu dodaly šťávu, s nevinnými úsměvy ukázaly na věšák, kde visela krom jiného čepice. "No co, co ?!" vyhrkla jsem.

"Maminko," pravila prostřední, nejodvážnější a rodinná tisková mluvčí. "Ten klíček od ložnice sis pověsila na věšák!"

A všechny tři se tvářily v té chvíli andělsky nevinně a byly šťastné, že výjimečně nic neprovedly. A tak jsem tam stála v kruhu své rodiny, základu společnosti a připadala jsem si jako zvrhlý opilec, kterého právě navštívil Němec, který mu stále někam schovává věci.

Zírala jsem na všechny a všichni zírali na mě. Divím se dodnes, že jsem si tehdy ze studu zase nezapálila. Zaplula jsem do sprchy a smyla ze sebe zahanbení.

Za pár dnů jsem už s oprávněným křikem vyháněla ty tři vynalézavé lasičky ovšem opět z ložnice. Jen nerady se ale daly. A od té doby mi všechny vždy nezapomněly drze připomenout: "Mami, už nepij..."